Uživatelské jméno:

Heslo:


Pamatuj si mě



Ve spolupráci s Francouzským Oceánologickým Institutem byl zahájen vývoj skafandru pro potápění do velkých hloubek. Nejedná se o běžný typ skafandru. Skafandr nepoužívá pro dýchání vzduch, ani žádnou jinou plynnou směs, ale experimentální kapalinu na bázi fluorkarbonátů (perflourcarbon) počítačově obohacované kyslíkem.

V rámci projektu jsme plně zodpovědní za vývoj skafandru a řídicí elektroniky včetně veškerých podpůrných měřících zařízení, jenž budou nezbytné pro úspěšné dokončení projektu. Odhadovaná celková délka projektu je 5 let s rozpočtem 16,5 miliónů USD, primárně určených na vývoj skafandru, jakož i dalších podpůrných systémů.

Průměrná hloubka oceánu dosahuje téměř čtyř kilometrů. Současné technika za použití plynných dýchacích směsí umožňuje samotným potápěčům potopení do hloubky maximálně několik set metrů. Příčinou je jednak rostoucí tlak vody, čemu se předchází dýcháním plynné směsi pod stejným tlakem. Neméně závažnou je i toxicita některých plynů tvořících součást dýchacích směsí pro člověka, která se projevuje od určité hloubky (napr. u dusíku je to hranice 40 m, samotný kyslík je jedovatý již od 10 m). Možným řešením je právě použití kapaliny s rozpuštěných kyslíkem pro dýchání.

Tato myšlenka není žádná převratní novinka. Vývoj kapaliny probíhá již od poloviny minulého století. Koncem 60. let byl na potápěči Francisi J. Falejczykovi poprvé otestován dýchací roztok, kterým mu byl zatopen jeden lalok plic, druhý byl dočasně vyřazen z provozu. Potápěč pak prohlásil, že necítil žádné obtíže. Představu o tom, jak by mohl tento skafandr vypadat, ukázal sci-fi film od režiséra Jamesa Camerona Propast (The Abyss), který nebyl až tak vzdálený realitě – potápěč dýchá kapalinu na bázi fluorkarbonátů s rozpuštěných kyslíkem, která proudí v uzavřeném okruhu; vše, včetně výměny plynů, řídí minuaturní počítač; komunikace probíhá v textové formě z důvodu dysfunkce hlasivek v kapalném prostředí; kritickým okamžikem je plnění a následné vyprazdňování plic po ponoru.